

Restallina je věčně veselá vlčice s tak trochu dětským chováním. Její nálada kolísá mezi vážností, kdy vystupuje jako hrdá, svérázná osoba a šíleností, kdy je schopna hravě povalit a oslintat vůdce sousední smečky za službu, kterou jí prokázal.
Zbožňuje hry hodné malých vlčat, ke kterým bývá mnohdy pro svou naivitu a extrémní mhožství energie přirovnávána. Pravdou je, že v hrách vidí nejen potěšení, ale i možnost, jak vybít ze svého těla část z nezměrných zásob energie. Když se ovšem nenajde vhodný partner na mnohdy i drsné hry, musí svou pozornost přenést na běhání, plavání a jiné fyzické aktivity.
K cizincům bývá zpočátku silně nedůvěřivá, po prvotním ověřování se však začne chovat kamarádsky. Tedy pokud uzná, že si to cizinec zaslouží. To je další kámen úrazu. Nesnáší vlky, kteří se chovají arogantně, nadutě či si prokazují své postavení tyranizováním ostatních vlků. Připomíná jí to jejího úhlavního nepřítele z dávných dob, proto všechna ta zášť.
Restallina není vlčice, která by postrádala záporné stránky. Naopak, má jich až přespříliš. Rozeberme si je jednu po druhé. Prvotně není schopná přijmout žádnou kritiku, když se někdo opováží zpochybnit její chování/rozhodnutí/názor, bere to jako útok a náležitě jej oplácí. Je namyšlená, má názor že nic není pěknější než její vlastní kožich, pročež každá narážka na fakt, že by tomu tak nemuselo být je odměněna vzteklým vyjetím. Někdy je až přespříliš sebevědomá, což může působit až směšně, však běda vám, když jí to vmetete do obličeje. Dokáže se dlouho mstít. Do toho ještě neodpouští snadno a tak se rozbroje s ostatními vlky mohou táhnout dlouhé měsíce.
Při obraně území její smečky je ostrá, ne-li přímo nepřátelská. Zde neplatí žádná pravidla o přátelském vystupování, tady se z ní stává pravý a nefalšovaný ochranář. Pokud vlezete na místa, která podléhají Smrkové smečce bez povolení, se zlou se potážete. Pokud je zrovna přítomna.
Když si už najde nějakého toho skutečného přítele, má nutkání o něj pečovat, snažit se, aby mu nikdo případně nic zlého nepřišlo do cesty, jednoduše ho chránit před zlým okolním světem. Dotyčný vyvolený to může brát jako fakt, že je na něm Re závislá, později toho může využívat a chovat se k ní ošklivě. Restallina tohle všechno snáší, ale bolí ji to.
Obdivuje všechno lesklé, ať už drahé kovy nebo kameny. S oblibou je shromažďuje ve své jeskyni, kde se časem vytvořil menší poklad.
Re má velice ráda ovoce. To souvisí s její magií, jinak by jí asi až tak nechutnalo. Další oblíbenou pochoutkou jsou ryby. Ráda je loví, pohrává si s nimi a v neposlední řadě je ráda konzumuje.
Restallina má přímou, jednoduchou povahu, kterou se zakrátko naučíte dobře znát. Občas ale překvapí nějakým neočekávaným zareagováním, které se naprosto vymyká jejímu obvyklému chování.
Občas mívá noční můry, které začínají jako příjemný sen, ale zakrátko se zvrtnou ve fantasmagorickou spleť děsivých a nepříliš smysluplných dějů. To se pak budí k smrti vystrašená, ovšem ani neví z čeho. Čistě ze snu samotného.
Zbožňuje hry hodné malých vlčat, ke kterým bývá mnohdy pro svou naivitu a extrémní mhožství energie přirovnávána. Pravdou je, že v hrách vidí nejen potěšení, ale i možnost, jak vybít ze svého těla část z nezměrných zásob energie. Když se ovšem nenajde vhodný partner na mnohdy i drsné hry, musí svou pozornost přenést na běhání, plavání a jiné fyzické aktivity.
K cizincům bývá zpočátku silně nedůvěřivá, po prvotním ověřování se však začne chovat kamarádsky. Tedy pokud uzná, že si to cizinec zaslouží. To je další kámen úrazu. Nesnáší vlky, kteří se chovají arogantně, nadutě či si prokazují své postavení tyranizováním ostatních vlků. Připomíná jí to jejího úhlavního nepřítele z dávných dob, proto všechna ta zášť.
Restallina není vlčice, která by postrádala záporné stránky. Naopak, má jich až přespříliš. Rozeberme si je jednu po druhé. Prvotně není schopná přijmout žádnou kritiku, když se někdo opováží zpochybnit její chování/rozhodnutí/názor, bere to jako útok a náležitě jej oplácí. Je namyšlená, má názor že nic není pěknější než její vlastní kožich, pročež každá narážka na fakt, že by tomu tak nemuselo být je odměněna vzteklým vyjetím. Někdy je až přespříliš sebevědomá, což může působit až směšně, však běda vám, když jí to vmetete do obličeje. Dokáže se dlouho mstít. Do toho ještě neodpouští snadno a tak se rozbroje s ostatními vlky mohou táhnout dlouhé měsíce.
Při obraně území její smečky je ostrá, ne-li přímo nepřátelská. Zde neplatí žádná pravidla o přátelském vystupování, tady se z ní stává pravý a nefalšovaný ochranář. Pokud vlezete na místa, která podléhají Smrkové smečce bez povolení, se zlou se potážete. Pokud je zrovna přítomna.
Když si už najde nějakého toho skutečného přítele, má nutkání o něj pečovat, snažit se, aby mu nikdo případně nic zlého nepřišlo do cesty, jednoduše ho chránit před zlým okolním světem. Dotyčný vyvolený to může brát jako fakt, že je na něm Re závislá, později toho může využívat a chovat se k ní ošklivě. Restallina tohle všechno snáší, ale bolí ji to.
Obdivuje všechno lesklé, ať už drahé kovy nebo kameny. S oblibou je shromažďuje ve své jeskyni, kde se časem vytvořil menší poklad.
Re má velice ráda ovoce. To souvisí s její magií, jinak by jí asi až tak nechutnalo. Další oblíbenou pochoutkou jsou ryby. Ráda je loví, pohrává si s nimi a v neposlední řadě je ráda konzumuje.
Restallina má přímou, jednoduchou povahu, kterou se zakrátko naučíte dobře znát. Občas ale překvapí nějakým neočekávaným zareagováním, které se naprosto vymyká jejímu obvyklému chování.
Občas mívá noční můry, které začínají jako příjemný sen, ale zakrátko se zvrtnou ve fantasmagorickou spleť děsivých a nepříliš smysluplných dějů. To se pak budí k smrti vystrašená, ovšem ani neví z čeho. Čistě ze snu samotného.

Byla tma. Krajinu neosvětlovalo téměř žádné světlo, tedy pokud nepočítáme uzoučký srpek měsíce na nočním nebi. Pár mdle zářících hvězd bychom taky měli zmínit. Právě v tu chvíli přišla na svět tři vlčátka.
První z nich spatřila, jenž spatřila místní tmu, byla šedá vlčice, která byla později pro své zbarvení pojmenována Shadow. Následoval ji hnědý vlk Arumei a jako poslední se narodila černá kulička chlupů jménem Restallina.
Re byla nejmenší z novorozených vlčat a chvíli se dokonce zdálo, že nepřežije. Se zázračnou vytrvalostí a houževnatostí se však držela života. Když po pár týdnech otevřela tehdy ještě žluté oči, bylo vše jen lepší.
Po nějakém tom čase jste mohli uvidět skupinku malých vlčat dovádějících na mýtině. Rozhodně nejživější z nich byla drobounká černá vlčice s pořád ještě žlutýma očima. Zrovna se schylovalo k "přátelské" honičce následované bitkou, čistě z dlouhé chvíle. Restallina byla jako obvykle v pozici honěného, za ní se hnala malá smečka, vedená světle hnědým vlkem zvaným Baereo, jenž byl potomkem alf a budoucím vůdcem smečky.
Re a Baereo si nevycházeli nijak dobře, Baereo si ji totiž vybral jako otloukánka a záškodničil, kde se dalo. Restallině už začaly pomalu, ale jistě povolovat nervy.
Když ji Baereo začal dohánět a sápat se jí po zadních nohou, nervy černé vlčice praskly docela. Pod světle hnědým vlkem se zničehožnic objevil kořen a Baereo tvrdě zaryl čumákem v prachu. Nikdo by malé černé vlčici nedával tuto příhodu za vinu, kdyby se jí vzápětí zeleně nezablesklo v očích.
Z tohoto incidentu byl docela řádný průšvih, zejména pro Restallinu. Od té doby nesnášela hnědého vlka ještě více. Útěchu a místo pro vyvztekání se hledala u své starší a výrazně silnější sestry Shadow. Z těch dvou se postupem času nerozlučné kamarádky. Dalším významným milníkem v Restallinině životě byl fakt, že jí začaly postupně zelenat oči, až do odstínu snad té nejzářivější zeleně, jakou jste kdy v životě viděli. Také zjistila, že když se hodně snaží, dovede povzbudit okolní vegetaci v růstu.
Jednoho dne se strhla nepěkná roztržka mezi Shadow a Baerem, kvůli tomu, že hnědý vlk si poměrně zákeřným způsobem podal Reušku. Shadow sice vyhrála a uhájila svou mladší sestru, ovšem sklidila nevoli od alf Hvězdné smečky. Teď už nebyla tyranizována jen Re, ale i Dow.
Došlo to až tak daleko, že Shadow byla nucena odejít. Nájezdy ze stran alfa vlků byly totiž pořád jedovatější a bylo nadmíru jasné, že Reina sestra už není vítaná ve smečce.
Pro Re to byla velká rána, ztratit takhle jednoduše sestru, přítelkyni a ochránkyni v jednom. Stále častěji a častěji začala mizet z území "své" smečky, odcházet na nejzastrčenější oblasti v okolí a přemýšlet, jaká asi bude budoucnost.
Jednoho dne se Restallině znovu povedlo zaplést do bitky s Baereem, z níž kupodivu vyšla víceméně jako vítěz. Natrhla totiž světle hnědému vlkovi ucho a rychle zahnula kramle. Věděla, že kdyby se teď vrátila zpět, nedopadlo by to dobře, takže jí nezbylo nic jiného, než odejít. Toulala se planinami, lesy, procházela i jednou vysočinou, než došla k jistému lesu, který jí takříkajíc změnil život.
Byl už podzim, přituhovalo a Restallině její jemná srst nestačila na zahřátí. Prokřehlá a hubená vlčice se stočila na tvrdé zemi, chvílemi jí silně zakručelo v žaludku, neb už několik dní pořádně nejedla. Po několika desítkéch minut se jí podařilo usnout lehkým a bezesným spánkem.
Vzbudilo ji praskání elektřiny. Restallina se vyděšeně vzbudila a jala se prozkoumávat, co onen tajemný zvuk vydává. Netrvalo dlouho a zjistila to.
Nad jedním z mnoha kořenů - tento ovšem modrobíle zářil - se vznášela přízračná silueta vlka. Okolo něj praskala elektřina a vytvářela blikavé osvětlení blízkého lesa. Přízrak zíral na jedno místo v korunách stromů a Restalliny si očividně nevšiml.
Pak Re udělala snad největší kravinu svého života. Naježila se strachem a hlasitě na bílou siluetu zavrčela. Přízrak shlédl na černou vlčici a hromově zavrčel v odpověď. Zároveň s tímto zvukem Restallinu zasáhl jeden z elektrických výbojů praskajících okolo siluety. Odhodil ji o notný kus dozadu, kde narazila do kmenu stromu. Probrala se až ráno.
První co vnímala, byla pronikavá bolest hlavy. Vlci neznají alkohol, takže možnost, že by Restallina měla kocovinu můžeme vyloučit. Byl to ale hodně podobný pocit jako kdyby vypila lahvinku vodky.
Po chvíli, kdy si zvykla ignorovat dojem, že jí mozek vyskočí z lebky si všimla zeleně zářící jizvy na pravé noze. Ta za chvilku pohasla a zanikla v černé srsti, stala se neviditelnou pro všechny ostatní. Zeleně se rozzáří jen když je v okolním vzduchu nějaká stopa magie, záři však vidí jen Re.
Co ale černá vlčice netušila byl fakt, že toto zranění jí do žil přineslo magii elektřiny. O tom že ji ovládá se dozvěděla až o hodně později a rozhodně ji nenapadlo, že by to mohla mít na svědomí právě tato událost.
Poté co se dala alespoň trošku dokupy vyrazila dále. Toho dne putovala po holé pláni, kterou lemovaly jen houževnaté nízké keříky. Ze všech stran na ni fičel studený, lezavý vítr přicházející s podzimem a cuchal jí srst. Do kůže jí pomalu pronikal chlad a ona vzhlédla k nebesům, na kterých se vznášeli ptáci. Zatoužila být jako oni, mít křídla, díky kterým by mohla plachtit vzdušným prostorem a ulehčit si tak cestu. Tato touha ji neopustila ani v budoucnosti, i když se už smířila s tím, že nebeskou báň nikdy brázdit nebude.
(Herní historie)
Po několika dnech doputovala až k velkému jezeru s planinami po obou stranách. Ulovila si několik ryb, což její žaludek uvítal s nadšením. Restallina byla hubená tak, že se jí daly spočítat žebra. Poté pokračovala dále.Dostala se až na hranice jakéhosi lesa. Jediné, čím se lišil od ostatních, kterými prošla, byl pach nepříliš velké smečky na jeho území.
Rozběhla se tedy a zanedlouho zřela bílou vlčici s jemně fialovými odznaky. V jejím okolí byl vidět také hnědý vlk s modrým šátkem, který působil stejně autoritativním dojmem jako ta bílá. Re ještě zahlédla jednu šedou a druhou krémovou vlčici.
Restallina pronesla svou prosbu o přijetí do smečky s hraným bezstarostným tónem, uvnitř sebe si však hryzala drápy nervozitou. Bude mít novou rodinu nebo ne?
Zpočátku to vypadalo bledě. Bílá vlčice, očividně alfa, dala povolení hnědému vlkovi, zřejmě dalšímu alfovi, aby si Re prověřil. Hnědý se na Zelenookou díval nadmíru podezřívavě, Restallina se už začínala smiřovat s tím, že smečku nenajde a bude muset hledat dál. Usmálo se však na ni štěstí a Re se tak dostala do Smrkové smečky vedené SazXeen a Atrayem.
Postupem času do původně malé smečky přibývalo stále více a více vlků. Re se zanedlouho stala deltou, na což byla náležitě hrdá. Někdy tou dobou potkala Alcarina. Bylo to u Velkého Vlčího jezera, Restallina zrovna odpočívala po plavání, když se k vodní ploše dotáhl Alkí. Po prvotním seznamování mezi nimi proběhla jiskra, skončilo to po několika měsících partnerstvím.
Re ale nenašla jen přátele. Povedlo se jí získat i několik nepřátel, u kterých neví, co si má myslet, proto se jim raději vyhýbá.
Restallina byla po nějaké době poctěna postavením beta, kterého se ujala s pýchou a hrdostí.
První z nich spatřila, jenž spatřila místní tmu, byla šedá vlčice, která byla později pro své zbarvení pojmenována Shadow. Následoval ji hnědý vlk Arumei a jako poslední se narodila černá kulička chlupů jménem Restallina.
Re byla nejmenší z novorozených vlčat a chvíli se dokonce zdálo, že nepřežije. Se zázračnou vytrvalostí a houževnatostí se však držela života. Když po pár týdnech otevřela tehdy ještě žluté oči, bylo vše jen lepší.
Po nějakém tom čase jste mohli uvidět skupinku malých vlčat dovádějících na mýtině. Rozhodně nejživější z nich byla drobounká černá vlčice s pořád ještě žlutýma očima. Zrovna se schylovalo k "přátelské" honičce následované bitkou, čistě z dlouhé chvíle. Restallina byla jako obvykle v pozici honěného, za ní se hnala malá smečka, vedená světle hnědým vlkem zvaným Baereo, jenž byl potomkem alf a budoucím vůdcem smečky.
Re a Baereo si nevycházeli nijak dobře, Baereo si ji totiž vybral jako otloukánka a záškodničil, kde se dalo. Restallině už začaly pomalu, ale jistě povolovat nervy.
Když ji Baereo začal dohánět a sápat se jí po zadních nohou, nervy černé vlčice praskly docela. Pod světle hnědým vlkem se zničehožnic objevil kořen a Baereo tvrdě zaryl čumákem v prachu. Nikdo by malé černé vlčici nedával tuto příhodu za vinu, kdyby se jí vzápětí zeleně nezablesklo v očích.
Z tohoto incidentu byl docela řádný průšvih, zejména pro Restallinu. Od té doby nesnášela hnědého vlka ještě více. Útěchu a místo pro vyvztekání se hledala u své starší a výrazně silnější sestry Shadow. Z těch dvou se postupem času nerozlučné kamarádky. Dalším významným milníkem v Restallinině životě byl fakt, že jí začaly postupně zelenat oči, až do odstínu snad té nejzářivější zeleně, jakou jste kdy v životě viděli. Také zjistila, že když se hodně snaží, dovede povzbudit okolní vegetaci v růstu.
Jednoho dne se strhla nepěkná roztržka mezi Shadow a Baerem, kvůli tomu, že hnědý vlk si poměrně zákeřným způsobem podal Reušku. Shadow sice vyhrála a uhájila svou mladší sestru, ovšem sklidila nevoli od alf Hvězdné smečky. Teď už nebyla tyranizována jen Re, ale i Dow.
Došlo to až tak daleko, že Shadow byla nucena odejít. Nájezdy ze stran alfa vlků byly totiž pořád jedovatější a bylo nadmíru jasné, že Reina sestra už není vítaná ve smečce.
Pro Re to byla velká rána, ztratit takhle jednoduše sestru, přítelkyni a ochránkyni v jednom. Stále častěji a častěji začala mizet z území "své" smečky, odcházet na nejzastrčenější oblasti v okolí a přemýšlet, jaká asi bude budoucnost.
Jednoho dne se Restallině znovu povedlo zaplést do bitky s Baereem, z níž kupodivu vyšla víceméně jako vítěz. Natrhla totiž světle hnědému vlkovi ucho a rychle zahnula kramle. Věděla, že kdyby se teď vrátila zpět, nedopadlo by to dobře, takže jí nezbylo nic jiného, než odejít. Toulala se planinami, lesy, procházela i jednou vysočinou, než došla k jistému lesu, který jí takříkajíc změnil život.
Byl už podzim, přituhovalo a Restallině její jemná srst nestačila na zahřátí. Prokřehlá a hubená vlčice se stočila na tvrdé zemi, chvílemi jí silně zakručelo v žaludku, neb už několik dní pořádně nejedla. Po několika desítkéch minut se jí podařilo usnout lehkým a bezesným spánkem.
Vzbudilo ji praskání elektřiny. Restallina se vyděšeně vzbudila a jala se prozkoumávat, co onen tajemný zvuk vydává. Netrvalo dlouho a zjistila to.
Nad jedním z mnoha kořenů - tento ovšem modrobíle zářil - se vznášela přízračná silueta vlka. Okolo něj praskala elektřina a vytvářela blikavé osvětlení blízkého lesa. Přízrak zíral na jedno místo v korunách stromů a Restalliny si očividně nevšiml.
Pak Re udělala snad největší kravinu svého života. Naježila se strachem a hlasitě na bílou siluetu zavrčela. Přízrak shlédl na černou vlčici a hromově zavrčel v odpověď. Zároveň s tímto zvukem Restallinu zasáhl jeden z elektrických výbojů praskajících okolo siluety. Odhodil ji o notný kus dozadu, kde narazila do kmenu stromu. Probrala se až ráno.
První co vnímala, byla pronikavá bolest hlavy. Vlci neznají alkohol, takže možnost, že by Restallina měla kocovinu můžeme vyloučit. Byl to ale hodně podobný pocit jako kdyby vypila lahvinku vodky.
Po chvíli, kdy si zvykla ignorovat dojem, že jí mozek vyskočí z lebky si všimla zeleně zářící jizvy na pravé noze. Ta za chvilku pohasla a zanikla v černé srsti, stala se neviditelnou pro všechny ostatní. Zeleně se rozzáří jen když je v okolním vzduchu nějaká stopa magie, záři však vidí jen Re.
Co ale černá vlčice netušila byl fakt, že toto zranění jí do žil přineslo magii elektřiny. O tom že ji ovládá se dozvěděla až o hodně později a rozhodně ji nenapadlo, že by to mohla mít na svědomí právě tato událost.
Poté co se dala alespoň trošku dokupy vyrazila dále. Toho dne putovala po holé pláni, kterou lemovaly jen houževnaté nízké keříky. Ze všech stran na ni fičel studený, lezavý vítr přicházející s podzimem a cuchal jí srst. Do kůže jí pomalu pronikal chlad a ona vzhlédla k nebesům, na kterých se vznášeli ptáci. Zatoužila být jako oni, mít křídla, díky kterým by mohla plachtit vzdušným prostorem a ulehčit si tak cestu. Tato touha ji neopustila ani v budoucnosti, i když se už smířila s tím, že nebeskou báň nikdy brázdit nebude.
(Herní historie)
Po několika dnech doputovala až k velkému jezeru s planinami po obou stranách. Ulovila si několik ryb, což její žaludek uvítal s nadšením. Restallina byla hubená tak, že se jí daly spočítat žebra. Poté pokračovala dále.Dostala se až na hranice jakéhosi lesa. Jediné, čím se lišil od ostatních, kterými prošla, byl pach nepříliš velké smečky na jeho území.
Rozběhla se tedy a zanedlouho zřela bílou vlčici s jemně fialovými odznaky. V jejím okolí byl vidět také hnědý vlk s modrým šátkem, který působil stejně autoritativním dojmem jako ta bílá. Re ještě zahlédla jednu šedou a druhou krémovou vlčici.
Restallina pronesla svou prosbu o přijetí do smečky s hraným bezstarostným tónem, uvnitř sebe si však hryzala drápy nervozitou. Bude mít novou rodinu nebo ne?
Zpočátku to vypadalo bledě. Bílá vlčice, očividně alfa, dala povolení hnědému vlkovi, zřejmě dalšímu alfovi, aby si Re prověřil. Hnědý se na Zelenookou díval nadmíru podezřívavě, Restallina se už začínala smiřovat s tím, že smečku nenajde a bude muset hledat dál. Usmálo se však na ni štěstí a Re se tak dostala do Smrkové smečky vedené SazXeen a Atrayem.
Postupem času do původně malé smečky přibývalo stále více a více vlků. Re se zanedlouho stala deltou, na což byla náležitě hrdá. Někdy tou dobou potkala Alcarina. Bylo to u Velkého Vlčího jezera, Restallina zrovna odpočívala po plavání, když se k vodní ploše dotáhl Alkí. Po prvotním seznamování mezi nimi proběhla jiskra, skončilo to po několika měsících partnerstvím.
Re ale nenašla jen přátele. Povedlo se jí získat i několik nepřátel, u kterých neví, co si má myslet, proto se jim raději vyhýbá.
Restallina byla po nějaké době poctěna postavením beta, kterého se ujala s pýchou a hrdostí.




